Jako malá holka jsem zbožňovala návštěvy u svého děda. Býval hokynářem na hlavní třídě malého městečka a z té doby mu zůstala ruční pražička kávy. Při našich nečastých návštěvách se do pražičky sypalo zelené kávové zrno a začínal obřad pomalého otáčení pražicího bubínku, aby se zrno upražilo rovnoměrně. Největší slavností pak bylo, když děda na chvilku půjčil kliku do dětských rukou. To jsem pak pomalu, se zatajeným dechem a opatrně točila klikou. Celým domem se linula vůně čerstvě pražené kávy.

Příprava a pití kávy byl u nás vůbec obřad. Žádný turek. Po nedělním obědě se usedalo do křesílek od Halabaly, na sklo kulatého stolku pokryté háčkovaným ubrusem od babbiny se opatrně stavěl kávovar ještě z první republiky, pod kterým se zapaloval v mističce tekutý líh. Takto uvařená káva se nalévala do skleněných hrnečků se zlatým krajem. Vůně kávy a chuť bábovky, to jsou vzpomínky na nedělní rodinná odpoledne.

Pražičku kávy i kávovar vzal čas, hrnečky již dávno mají zlatý okraj ošoupaný. Jen ta vůně kávy zůstala a vrací mne občas do dětství.